Mariánský sloup - symbol rekatolizace nebo smíření národů a konfesí?

Jako program rekatolizace Evropy je některými evangelíky charakterizována symbolika Mariánského sloupu, který byl již od 17. stol. považován za duchovní střed Evropy. Samotná socha i obraz Panny Marie Rynecké byly někdy v této souvislosti označovány jako Palladium Evropy. Svědčí o tom rytina, vytvořená v roce 1661 podle obrazu Karla Škréty. Zobrazená mapa Evropy zřetelně ukazuje, kam až měla sahat moc tohoto sloupu. Zahrnuje nejen jižní, jihozápadní a střední římskokatolickou Evropu, ale i východ a sever Evropy, které "patřily" pravoslavným a protestantům. Rytina byla provedena podle ideového námětu Jana Bedřicha z Valdštejna (velmistr Křižovníků s Červenou hvězdou 1668 - 1694, královéhradecký biskup 1668 - 1675, pražský arcibiskup 1675 - 1694), který ve své univerzitní práci obhajoval, že Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze má být duchovním středem Evropy. Právě tato skutečnost je interpretována některými evangelíky jako symbolické vyjádření, že právě tento sloup má být středem jednotné, katolické Evropy, tedy jako vyjádření programu rekatolizace celé Evropy (Sakař, V. Dopis společnosti VERITAS sborům, náboženským obcím, sborovým společenstvím v České republice. In: Kostnické jiskry 83, 1998, č. 7, ze dne 18. 2. 1998) Stejnou skutečnost lze ale chápat ekumenicky, jako smíření křesťanů a národů různých konfesí a jejich mírovou koexistenci. Lze těžko najít vhodnější místo k vyjádření smíru mezi křesťanskými denominacemi než to, kde skončila poslední bitva třicetileté války, která byla a je dosud někdy chápána jako válka náboženská.

Prvý výraz smíření různých křesťanských konfesí se projevil v bitvě o Vídeň 1683, kdy k záchraně nejen její, ale prakticky celé Evropy před tureckou porobou přispělo nejen nejen katolické Polsko, ale i němečtí protestanté. Tato bitva znamenala nejen konec turecké expanze do Evropy, ale během 16 let, do roku 1699, byly z turecké nadvlády osvobozeny Uhry s výjimkou Banátu, Sedmihradsko a Chorvatsko. Mírová koexistence a ekumenická spolupráce křesťanů různých konfesí je dnes, až na výjimky, skutečností. Je proto nepochopitelný odpor některých evangelických křesťanů proti obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Vítězství nad tureckými vojsky u Vídně přineslo vítězům poblém, který byl řešen zcela v křesťanském duchu. V tureckém táboře zůstala řada raněných a nemocných, kteří s vojskem nemohli utéct a dostali se do zajetí. Tito zajatci, ranění a nemocní, byli po bitvě dále ošetřováni a mnozí vyléčeni. Velká část z nich se nechtěla vrátit domů. Někteří z nich přijali křest, stali se katolíky nebo evangelíky. Dva z nich se dokonce stali evangelickými pastory v nynějším Dolním Sasku. Další část těchto zajatců se rovněž nechtěla vrátit do Turecka, ale chtěla zůstat muslimy. Tak vznikla již koncem 17. stol. ve Vídni muslimská obec a mešita. Její imám byl jmenován panovníkem a skládal mu přísahu věrnosti. Budiž řečeno, že tito muslimové byli v dalších generacích loajální k Rakousku a nikdy se proti němu nespojili se souvěrci. (Volně podle: MENDEL, M., OSTŘANSKÝ, B., RATAJ, T.: Islám v srdci Evropy. Praha. Academia 2007. ISBN: 978-80-200-1554-9).

Josef Pejřimovský